In January of 1973, shortly after the 1972 Chunichi Cup, Stadión, a Czechoslovak weekly, ran a profile of Karin Janz. In addition to a summary of her career, it included interviews with Janz, her father, and her coaches. Interestingly, it suggested that Janz intended to continue competing through the 1976 Olympics, which, in the end, she did not do. As the article noted, she was busy with her medical studies.
For her father, this was Janz’s greatest achievement: “It meant more to me than all her medals when she enrolled in medical school because she stayed true to her childhood dream.”
Discipline Called Karin
She was fifteen when she went to Amsterdam. She was supposed to stare with eyes wide open at the rows of brown shuttered and curtained windows along the canal, the grandeur of the seaport, or the dazzling shop windows. She didn’t. The smileless pale blue gaze perhaps caught none of it. She had come, after all, to train. Nothing else existed for this boyish-looking child, unremarkable and unnoticed by anyone. Her job was to show what she had learned in the previous years at the European Championships. A task she fulfilled with discipline.
It’s like that in women’s gymnastics — when an athlete is pretty, graceful, gentle, or spirited, smiling, and cute, the judge’s pencil often forgets to note this or that mistake. Or the judge is motivated to be more forgiving by the reaction of the audience, which falls for the girl’s charms even more easily than the strict foursome [i.e. the judges] at the apparatus. But if a gymnast does not have extraordinary physical graces in her arsenal, she must assert herself only through her art. Dazzle with novelty, captivate with difficulty, thrill with precision. And this is the case with the best gymnast of the German Democratic Republic, Karin Janz.
Entering Society
The interest of the experts and journalists in the Amsterdam fairgrounds was focused almost exclusively on the anticipated duel between the two favorites – Věra Čáslavská and Natasha Kuchinskaya. But then, during the training, someone noticed a small figure flying between the uneven bars. Then the person who notices this figure told told another person about it, then the third, and then the next. And suddenly there was insider talk that this little “boy” in the leotard had all the makings to once…
“Once” was shortened to two days. On the first day, the unknown became known when she took fourth place in the all-around; on the second, she became famous when she hung a silver medal for the uneven bars and a bronze medal for the vault on her thin neck.
Newspapers and people, or rather people and therefore newspapers, love sensationalism. In the 1960s, Karin Janz became a gymnastics sensation. Everything that could be admired in a young debutante was admired: technique, precision, courage, originality, difficulty… But the favor of the press and the people is fickle. A year later in Mexico, it was already fully understood that Janz was excellent on the apparatus. So the remarks began to be uttered: she has little femininity in her, her expression does not correspond to what is expected of a gymnast, she exercises like a machine, coldly, without feeling…
Did she know about this? Or did she not? Who’s going to find out? Who could possibly penetrate the concrete wall of will, discipline, perseverance that Karin had put between herself and a world of enticements and seductions?
If she knew, she answered in her own way. She brought home from Mexico an Olympic silver medal for the uneven bars and a bronze for the team’s collective success. She returned home as the sixth best gymnast in the world. As a 16-year-old.
First Lady of Europe
Every year the best gymnasts of the Old Continent meet somewhere. In between the Olympics and the World Championships, at the intimate event that is the European Championships in the optional routines.
In Landskrona, Sweden, [in 1969] she showed up in a tracksuit, with a boyish haircut, her hands folded at her narrow hips.
What did you come here with, Karin?
“I came with the wish to win. To win everything I can.” It was said without pathos, matter-of-factly, soberly. There was no threat or boasting, just an awareness of her own strength. But it was deadly serious.
So far, she has achieved everything she set out to do. Also in those June days, cold on the west coast of Sweden, cold even in the reflection in the stands. Karin Janz became the European all-around champion, and she was also the champion on vault, on uneven bars and on beam. At the same time, it could not be said that the judges’ panel was too supportive of her. But she was the absolute best. And the Swedish journalists christened the venue Janzkrona.
De jure, she became the first lady of European gymnastics.
De facto, however, in the eyes of experts and the public, she did not reach 100% of the quality of her predecessors. She still had to fight for recognition. She could not yet be too proud of her success. She could be a little proud, though.
“I have always tried not to disappoint people and their opinion of me. For years people have been saying and writing that I am a role model for the young. That’s an obligation. But it doesn’t mean I’ve always been as good as an angel at all times and in all circumstances. But I do like it when someone tells me honestly to my face that I’ve acted wrong in one situation or another. So once — it was shortly after Landskrona — good friends admonished me not to look down my nose. I thought about it a lot. And tried to fix it. I hope nobody thinks that about me now,” hopes today’s Karin.
One Step away from the Goal
Few athletes go through their careers from the bottom to the top in a straightforward manner without experiencing what is called, albeit hyperbolically, but still adequately, a tragedy. Even less so in gymnastics, where one single tiny movement, straying from the inexorable line of a given routine, can mean a fall from the heights. Literally and figuratively.
The last discipline of the women’s all-around at the 1970 World Championships in Ljubljana, was to decide whether Ludmilla Tourischeva or Karin Janz would win the most precious title. It was again, as so many times in history, a matter of thousandths of a point. Ludmilla had the uneven bars in front of her, Karin the beam. For the former, the task was seemingly easier. However, since the GDR athlete had always been as confident on the narrow beam as the other gymnasts on the floor, the strengths of the two were evenly matched.
Thousands of pairs of eyes follow the subtle athlete on the beam, some of them sympathetically, others without sympathy. She doesn’t smile at them. (“When I’m performing, I’m too focused to think about any ‘sweet gestures’ for the audience.”) It’s too much. One step at a time, one leap at a time, she is getting closer to victory. It’s within her grasp now. One more quick back flip, a mighty bounce for the final somersault and a solid landing. And that’s when it happens. One tiny little move, out of line… After the flik-flak, she steps her left foot out of the way, manages to bounce back for the final flip, but weakly. She hits the mat on all fours. One point lost for the fall. She still stands up straight in front of the head judge, as is her custom, but by then her shoulders are shaking with tears. Then she sobs in her circle, uncontrollably, pitifully, bleakly.
She fell off the beam and thus fell to fourth place in the overall standings. First place on the uneven bars and vault was only a weak consolation.
However, when she failed — perhaps for the first time in her life — to achieve what she had strived for, she gained something else: the sympathy and affection of all the people around her. For having her stony face dissolve in a torrent of tears, for having cried herself into the uncluttered crowd of sportswomen who let themselves be overcome by emotion in an ordinary, feminine way.
What do you think about the topic — women and sport?
“It can be a suitable leisure occupation for any woman. Sport teaches perseverance, courage, helps to overcome difficulties in personal life, educates to independence. Women are nowadays equal even in sport. They should therefore be allowed to do everything she likes and enjoys in this sphere. Maybe even soccer and motoring,” says Karin, who is now composed again.
The Fate of the Second in Line
No one who sets high goals can ever be tempted by ranking second. Even less so once they’ve been to the top. They will always yearn for the summit, like a climber who has experienced the uniqueness of the view from above. And so they sacrifice time and energy to climb there again, thinking about the routes and methods that are most suitable.
Karin Janz was to defend her European titles in Minsk in 1971. “She didn’t come,” Ellen Berger, the leader of women’s gymnastics in the GDR, reported upon her arrival in the Belarusian capital. “She graduated this year and couldn’t prepare.” The reason is certainly compelling. But perhaps also a bit of an understandable tactic, because in an environment highly favorable to the two outstanding Soviet gymnasts — Tourischeva and Lazakovich, who later shared the championship by the same number of points — she would not have had much chance to defend it.
However, the twenty-year-old Karin, already a student at the Humboldt University’s Faculty of Medicine, had prepared carefully for the Munich Olympics. Not only on the apparatus. The young woman softened her features, equipped herself with a smile, grew her hair, and even reached for her lipstick. Each sport requires its own thing. Gymnastics demands that women look impressive.
Munich was a huge success for Karin Janz: five Olympic medals. Gold for vault and uneven bars, silver for second places in the individual all-around and team competition, bronze for beam. A success that caused Karin Janz to win the 1972 Best Sportswoman of the Year award in the sports superpower that is the GDR, even ahead of Renate Stettcher, the fastest woman in the world.
But it was not a triumph for Karin. She was “only” second. No one can blame her, not even herself. The only one to blame is Ludmilla Tourischeva, who was just even better.
Testimony about Oneself
She always speaks accurately and to the point. Used to answering all sorts of questions, she avoids a single answer: I don’t know.
Do you feel like a star today?
“No, it’s not even possible in gymnastics. You know how it goes. Once, twice, five times you’re up and then you’re down in a moment.”
What do you require from people?
“Mainly accuracy. I myself scrupulously keep what I promise, I don’t see why I shouldn’t demand it of others.”
Also in relation to the coach?
“Of course, especially there. But it doesn’t mean intransigence on either side. Jürgen Herlitz is strict, but he tolerates my needs and is open to my opinions.”
Are you superstitious?
“No one could possibly think that of me. I don’t believe in horoscopes, I don’t believe in talismans. But still… “
???
“… in the little things, if you can call it superstition. I’ve got a pair of gym shoes that I’ve competed well in. I’ll be glad to wear them again for a competition. Or I can think of: three times the beam hasn’t knocked you down, the fourth time it surely will. And it is, because you actually inoculate yourself with insecurity.”
What was or is your dream?
“I’m not a dreamer, but sometimes I just dream. Normally. How else could an athlete find the strength to keep working if he doesn’t dream of winning?”
Is there nothing else but gymnastics for you?
“You mean from leisure activities, right? Because the main purpose of my life today is study and work.”
Well, other than gymnastics?
“Music, mainly chansons and especially Mireille Mathieu. Well done television productions. And film-making, already since Mexico.
Can such an outstanding athlete have a role model?
“But of course! I’m not going to name anyone, lest I forget, but there are many people with qualities I admire and try to get close to.”
Testimony of Others
Father Guido Janz, the headmaster of the school in Lübben, was the most qualified person to bring little Karin to gymnastics as a former apparatus athlete.
Without persuasion?
And when she became able to express herself?
“She wanted to be a figure skater or a diver. But she was already too stuck in gymnastics.”
What do you appreciate most about her?
“Ambition. It’s her greatest driving force.”
Are you happy about her success?
“I am, but it meant more to me than all her medals when she enrolled in medical school because she stayed true to her childhood dream.”
Karin Janz’s first coach was Klaus Helbeck, to whom Janz’s father brought his little child on September 1, 1963.
Did she catch your eye right away?
“Now. When I called on all the girls to do something, Karin did a flik-flak just like that, naturally.”
And later?
“A year later I sent her to the junior championships and she finished 28th. The others were all 20 centimeters or more bigger.”
The third person that has to be given the word is the current Dynamo Berlin coach Jürgen Heritz.
What do you say about your athlete?
“Karin has reached such a level today that she is forced to learn each new exercise with great determination. It often takes weeks.”
Your recipe for a champion?
“I want the athletes to think for themselves about what they are doing and why they are doing it. Karin will often ask me during training if she can stop this or that exercise for a moment. If she thinks everything through, sleeps and experiences it, one day she will jump on the apparatus and perform it perfectly.”
On the Way Forward
Karin is no longer the Karin of six years ago. She is still small (155 cm) and light (45 kg). But she now appears at various social events dressed fashionably, with her hair and make-up done up, speaking fluently and confidently on the radio, on television or at ceremonies such as the one marking her being awarded the Order of Merit by the GDR State Council. She has a precise schedule for her day job: every morning you will find her in the university auditorium, every afternoon in the gym.
Because she wants to compete at the 1974 World Championships in Varna and also at the 1976 Olympic Games in Montreal, where she will supposedly take up the apparatus as Mrs. — sorry — Ms. Doctor. Those who know Karin can be sure that she can do it.
Stadión, January 30, 1973
Kázeň jménem Karin
Bylo jí patnáct, když ni jela do Amsterodamu. Byla by měla vykulit oči na řady hnědých od u okenicemi a záclonkami podél grachtů, na velkolepost námořního přístavu nebo oslnivé výkladní skříně obchodů. Nevykulila. Bleděmodrý pohled bez úsměvu snad ani z toho nic nezachytil. Přijela přece proto, aby cvičila. Nic jiného pro toto dítě chlapeckého zjevu, ničím nápadné a nikým nepovšimnuté, neexistovalo. Jejím úkolem bylo předvést na mistrovství Evropy to, čemu se v předcházejících letech naučila. Úkol disciplinovaně splnila.
Už je to tak ve sportovní gymnastice žen — když je závodnice hezká, graciézní, něžná, nebo temperamentní, úsměvná, a roztomilá, zapomene mnohdy tužka rozhodčí zaznamenat tu či onu chybičku. Nebo ji k tomu přiměje strach z reakce publika, které ještě snáze než přísná čtveřice u nářadí podléhá dívčímu kouzlu. Nemá-li však gymnastka ve svém arsenálu mimořádné tělesné půvaby, musí se prosadit jen á jen svým uměním. Oslnit novinkami, upoutat obtížností, nadchnout precizností. A to je případ nejlepší gymnastky NDR Karin Janzové.
Vstup do společnosti
Zájem odborníků a novinářů se tenkrát v amsterodamské veletržní hale soustřeďoval už před závodem téměř výlučně na očekávaný duel dvou favoritek — Věry Čáslavské a Nataši Kučinské. Potom si však při tréninku kdosi povšiml útlé postavičky, poletující mezi žerděmi bradel. Řekl to druhému, třetímu, dalšímu. A náhle se v kuloárech mluvilo zasvěceně o tom, že tenhle klučík v trikotu má spoustu předpokladů, aby jednou…
„Jednou“ se zkrátilo na dva dny. V prvním z nich se neznámá stala známou, když obsadila ve čtyřboji čtvrté místo, v druhém už slavnou, když jí pověsili na tenký krček stříbrnou medaili za bradla a bronzovou za přeskok.
Noviny i lidé nebo spíše lidé a tedy i noviny milují senzace. V sedmašedesátém roce se stala Karin Janzová gymnastickou senzací. Obdivovalo se všechno, co se u mladičké debutantky mohlo obdivovat: technika, přesnost, odvaha, originalita, obtížnost… Přízeň novin i lidí je však vrtkavá. Za rok v Mexiku už bylo plně samozřejmé, že je Janzová na nářadí vynikající. Začalo se tedy připomínat: má v sobě málo ženského, její projev neodpovídá tomu, co se od gymnastky očekává, cvičí jako natažený strojek, chladně, bez citu…
Věděla o tom? Nevěděla? Kdo to vypátrá? Kdo vůbec mohl proniknout betonovou zdí vůle, kázně, vytrvalosti, kterou Karin po mezi sebe a svět plný lákadel a svodů?
Věděla-li, odpověděla po svém. Z Mexika si přivezla stříbrnou olympijskou medaili za bradla a bronzovou za kolektivní úspěch družstva. Vrátila se domů jako šestá nejlepší gymnastka na světě. Jako šestnáctiletá.
První dáma Evropy
Každý rok se nejlepší z gymnastek starého kontinentu někde sejdou. Mezi olympiádami a světovými šampionáty při komorní akci, jíž je mistrovství Evropy ve volných sestavách.
Ve švédské Landskroně se ukázala v teplákové soupravě, s klukovsky ostříhanou hlavou, s rukama založenýma v útlé boky.
S čím jste sem přijela, Karin?
„S přáním vyhrát. Vyhrát všechno, co se dá.“ Řečeno to bylo bez patosu, věcně, střízlivě. Nebyla v tom hrozba ani vychloubání, jen vědomí vlastní síly. Bylo to však smrtelně vážné.
Zatím dosáhla všeho, co si předsevzala. Také v oněch červnových dnech, studených na západním pobřeží Švédska, studených i v odrazu na tribunách. Karin Janzová se stala absolutní mistryní Evropy, navíc ještě mistryní v přeskoku, na bradlech, na kladině. Přitom se nedalo říci, že by jí sbor rozhodčích byl příliš nakloněn. Byla však absolutně nejlepší. A švédští novináři překřtili dějiště šampionátu na Janzkronu.
De iure se stala první dámou gymnastické Evropy.
De facto však v očích. odborníků i veřejnosti nedosahovala stoprocentně kvalit svých předchůdkyň. Ještě stále ji čekal boj o uznání. Ještě nemohla z úspěchu příliš zpyšnět. Trochu však přece.
„Vždycky jsem se snažila nezklamat lidi a jejich mínění o mně. Po léta se říká a píše, že jsem vzorem pro mladé. To zavazuje. Ale neznamená to, že jsem byla vždycky a za všech okolností hodná jako anděl. Mám ale ráda, když mi někdo řekne poctivě do očí, že jsem se v té či oné situaci nechovala správně. Tak mě jednou — bylo to krátce po Landskroně — dobří přátelé napomenuli, abych nenosila nos příliš vzhůru. Hodně jsem o tom přemýšlela. A snažila to napravit. Teď už si to snad nikdo o mně nemyslí,” doufá dnešní Karin.
Na krůček od cíle
Málokterý sportovec projde svou kariérou od úpatí k vrcholu přímočaře, aniž by zažil to, co se nazývá sice nadneseně, ale přece jen případně tragédií. Tím méně v gymnastice, kde jeden jediný maličký pohyb, vybočující z neúprosné linie dané sestavy, může znamenat pád z výšin. Doslovně I přeneseně.
V poslední disciplíně ženského osmiboje na světovém šampionátu v Lublani 1970 se mělo rozhodnout, zda, se nejcennějším titulem přizdobí Ludmila Turiščevová nebo Karin Janzová. Šlo znovu, jako už tolikrát v historii, o tisíciny bodu. Ludmila měla před sebou prostná, Karin kladinu. Pro první to byI úkol zdánlivě snazší. Ovšem vzhledem k tomu, ze závodnice NDR byla doposud vždycky na úzkém břevnu stejně jistá jako ostatní gymnastky na koberci, byly síly obou vyrovnané.
Tisíce párů očí sledují subtilní cvičenku na kladině, některé přejícně, jiné nepřejícně. Neusmívá se na ně. (,.Když cvičím, jsem příliš soustředěná, než abych mohla myslet na „cukrbliky” pro tribuny.”) Jde o příliš mnoho. Krůček po krůčku, skok po skoku se blíží k vítězství. Už už je má na dosah. Ještě rychlý́ přemet vzad, mohutně se odrazit k závěrečnému saltu a pevně doskočit. A vtom se to stane. Jeden jediný́ maličký́ pohyb, vybočující z neúprosné linie… Po fliku došlápne levou nohou stranou, dokáže se ještě odrazit ke konečnému saltu, ale slabě. Na žíněnku dopadá na všechny čtyři. Ztráta jednoho bodu za pád. Ještě se postaví podle zvyku do pozoru před vrchní rozhodčí, ale to už se jí ramínka otřásají pláčem. V kruhu svých se pak rozvzlyká, nezadržitelně, lítostivě, bezútěšně.
Spadla s kladiny a tím až na čtvrté místo v celkovém hodnocení. Prvenství na bradlech a v přeskoku bylo jen slabou útěchou.
Ovšem tehdy, když se jí nepodařilo — snad poprvé v životě — to, oč tolik usilovala, získala něco jiného: sympatie a náklonnost všech lidí kolem. Za to, ž se v potoku slz rozplynula kamenná tvářička, že se pláčem zařadila do nepřehledného zástupu sportovkyň, které se nechávají obyčejně, po žensku překonat citem.
Co vy povíte na téma — žena a sport?
„Pro každou ženu může být vhodným zaměstnáním ve volném čase. Učí vytrvalosti, odvaze, pomáhá překonávat obtíže i v osobním životě, vychovává k samostatnosti. Žena je dnes i ve sportu rovnoprávná. Měla by tedy smět dělat v této sféře všechno, co se jí líbí a co jí dělá radost. Třeba i fotbal a motorismus,” vykládá dnes už opět vyrovnaná Karin.
Úděl druhé v řadě
Nikdy nikoho z těch, kteří si stavějí vysoké cíle, nemůže lákat druhá příčka. Tím méně, když už jednou byli nahoře. Vždycky budou toužit po vrcholu, jako horolezec, který prožil jedinečnost pohledu shůry. A proto obětují čas i síly, aby se tam znovu vyšplhali, přemýšlejí o cestách a způsobech, které jsou nejvhodnější.
Karin Janzová měla v jedenasedmdesátém roce obhajovat své evropské tituly v Minsku. „Nepřijela,” informovala po příjezdu do běloruské metropole Ellen Bergerová, vládkyně ženské gymnastiky v NDR. „Letos maturovala a nemohla se připravovat.” Důvod jistě pádný. Ale snad i trochu pochopitelné taktiky, protože v prostředí velmi výhodném pro obě vynikající sovětské gymnastky — Turiščevovou a Lazakovičovou, které se později rozdělily o prvenství stejným počtem bodů — by nebyla měla k uhájení příliš šancí.
Na mnichovskou olympiádu se však dvacetiletá Karin, už posluchačka lékařské fakulty Humboldtovy university, pečlivě připravovala. Nejen na nářadí. Mladá žena zjemnila své pohyby, přizdobila se úsměvem, nechala narůst vlasy a dokonce sáhla po šminkách. Každý sport chce své. Gymnastika žádá od žen působivý vzhled.
Mnichov znamenal pro Karin Janzovou obrovský úspěch: pět olympijských medailí. Zlaté za přeskok a bradla, stříbrné za druhá místa v soutěži jednotlivkyň a družstev, bronzová za kladinu. Úspěch, který́ přinesl ve sportovní velmoci, jakou je NDR, Karin Janzové vítězství v anketě o nejlepší sportovkyni roku 1972, dokonce před nejrychlejší ženou světa Renate Stecherovou.
Pro Karin to však nebyl triumf. Byla „jen” druhá. Nikdo ji nemůže nic vytýkat, ani ona sama sobě. Vinu na tom má jen Ludmila Turiščevová, která prostě byla ještě lepší.
Svědectví o sobě
Mluví vždycky přesně a věcně. Zvyklá odpovídat na všemožné otázky vyhýbá se jediné odpovědi: Nevím.
Cítíte se dnes hvězdou?
„Ne, v gymnastice to ani není možné. Víte, Jak to chodí. Jednou, dvakrát, pětkrát jsi nahoře a pak v momentě dole.”
Co vyžadujete od lidí?
„Hlavně přesnost. Same úzkostlivě dodržuji, co slíbím, nevím, proč bych to neměla chtít od druhých.”
Také ve vztahu k trenérovi?
„Samozřejmě, zejména tam. Neznamená to ale neústupnost ani z jedné ani z druhé strany. Jürgen Herlitz je přísný́, ale přitom toleruje mé potřeby a je přístupný mým názorům.”
Jste pověrčivá?
„To si snad ani nikdo nemůže o mně myslet. Nevěřím na horoskopy, nepotrpím si na talismany. Ale přece jen … “
???
„…přece jen v maličkostech, dá-li se to nazvat pověrčivosti. Mám cvičky, v kterých Jsem dobře zazávodila. Ráda si je znovu obuji k závodu. Nebo mě napadne třikrát tě kladina neshodila, počtvrté to určitě bude. A je, protože si vlastně naočkují nejistotu.”
Jaký́ byl nebo je váš sen?
„Nejsem snílek, ale někdy přece Jen sním. Normálně. Jak jinak by mohl sportovec najít sily k další dřině, kdyby se mu nezdálo o vítězstvích?”
Nic jiného než gymnastika pro vás neexistuje?
„Myslíte ze zájmové činnosti, že? Protože hlavním smyslem mého života je dnes studium a práce.”
Tedy kromě gymnastiky?
„Hudba, z ní šansony a v této oblasti Mireille Mathieu. Dobře udělané televizní inscenace. A už od Mexika filmováni.
Může mít tak vynikající sportovkyně nějaký vzor?
„Ale samozřejmě! Nebudu nikoho jmenovat, abych na někoho nezapomněla, ale je spousta lidí s vlastnostmi, kterým se obdivuji a snažím přiblížit.”
Svědectví ostatních
Otec Quido Janz, ředitel školy v Lübbenu, byl jako bývalý́ nářaďovec skutečně nejpovolanějším, kdo mohl malou Karin přivést ke gymnastice.
Bez přemlouvání?
A když se uměla vyslovit?
„Chtěla být krasobruslařkou nebo skokankou do vody. Ale už příliš vězela v gymnastice.”
Co u ní ceníte nejvíc?
„Ctižádost. Je to její největší hnací síla.”
Máte z jejích úspěchů radost?
„Mám, ale víc než všechny její medaile pro mne bylo, když se dala zapsat na medicínu, protože zůstala věrná svému dětskému přání.”
Prvním trenérem Karin Janzové byl Klaus Helbeck, kterému otec Janz přivedl své minidítě 1. záři 1963.
Padla vám hned do oka?
„Hned. Když jsem vyzval všechny dívky, aby něco předvedly, skočila Karin úplně samozřejmě flik-flak.”
A později?
„Za rok jsem ji poslal na mistrovství dorostenek a obsadila 28. místo. Ostatní všechny byly o 20 i více centimetrů větší.”
Třetím, komu je třeba dát slovo, je nynější trenér v se Dynamo Berlín Jürgen Heritz.
Co povíte o své svěřence?
„Karin dosáhla dnes takové úrovně, že je nucena učit se každému novému cviku velkou cílevědomostí. Mnohdy to trvá týdny.”
Váš recept na mistryni?
„Chci, aby cvičenky samy přemýšlely o tom, co dělají a proč to dělají. Karin mě často požádá během nácviku, aby a tím nebo oním cvikem mohla na chvíli přestat. Když si všechno promyslí, prospí a zažije, jednoho dne vyskočí na nářadí a perfektně to předvede.”
Cestou dál
Karin už není Karin z doby před šesti lety. Ještě stále je malá (155 cm) a lehounká (45 kg). Ale už se ukazuje při různých společenských událostech módně oblečená, s načesanou parukou a nalíčená, mluví plynně a sebejistě v rozhlase, televizi nebo při slavnostech, jako byla ta při příležitosti jejího vyznamenáni Státní radou NDR řádem Za zásluhy. Pro své denní zaměstnáni má přesný́ plán: každé dopoledne ji najdete v universitní posluchárně, každé odpoledne v tělocvičně.
Protože chce závodit ještě na mistrovství světa 1974 ve Varně a také při olympijských hrách 1976 v Montrealu, kam prý́ už nastoupí k nářadí jako paní — pardón — slečna doktorka. Kdo zná Karin, může si být jistý, že to dokáže.
HANS-JÜRGEN ZEUME,
MÍLA HANZLÍKOVÁ
More Interviews and Profiles